Vždy do extrémů

28. března 2017 v 19:47 | Scar. |  Zápisník
Aha, tak už nebudu trapná a nebudu se tu za nic omlouvat (ano, jsem kráva, která něco slíbí a nedokáže to splnit.). No, proč jsem se zase rozhodla se zde objevit? Já ani nevím, možná mě trochu dostala smrt Věry Špinarové, tak se asi potřebuji vypsat z jakéhosi smutku. Bůhví. Je docela ironie života, že jsem v minulém článku psala o tom, jak jsem si někoho našla. Ups, to je zase pryč. Je mi sice smutno, to by bylo asi každému, ale na jednu stranu se mi neskutečně ulevilo. Nebyl to zlý kluk, ale bohužel je to mladý pazhnátek, který ještě neví co chce a nějak si nedokáže vážit toho co má.
Abych na něj zase neházela špínu, jemu zase vadilo, že mluvím sprostě. Nojo, když jsem prase, tak se vším všudy, ne?
Nechci zde rozebírat svůj srdcervoucí rozchod, stejně to brzo zmizí (doufám, jelikož tenhle kluk už se mi objevil v životě podruhé a přísahám samotnému Bohu, že jestli se objeví ještě jednou, tak pod ten vlak opravdu skočím). Nebudu zde ani rozebírat to, že běhám po soudech, za psychologem (jelikož prý jsem citově narušená), trápím se kvůli blbostem. Svým způsobem jsem šťastné mladé děvče, které všechno padá pod nohama. Chlastá jak prase, aby nemyslela na to, kde žije, s kým to žije, v jaké situaci je, že nemá peníze, že jí škola už přestala bavit, že teď bude bez sexu (ok, to asi není podstatné uplně).. a mnoho dalšího. Jsem šťastná. Samozřejmě, že jsem.

No, konec bulení do klávesnice!
Tohle ne. Měla bych se samozřejmě učit veřejnou správu a češtinu. Co já dělám? Píšu článek na moje zapomenuté stránky.
Ležím v posteli, unavená, psychicky v prdeli, s kávou v ruce, s cigárem v druhé a snažím se ze sebe vymáčknout něco, co by mým čtenářům něco řeklo. Ehm, asi to nepůjde, i kdybych sebevíc chtěla.

black and white, cartoon, and old image
/kéž by byl ten život takhle lehký. nene, to ne. to by pak byla nuda./

Jo jinak mimochodem, dnes mě rozsekala totálně jedna moje profesorka. Máme na češtinu učitelku, která opravdu žije ve svém světě, nadává nám, že neumíme přemýšlet a okamžitě odpovídat, ale sama nad jednou otázkou přemýšlí třeba minutu (dnes jsem to měřila podle hodin!). Máme jí jediní na češtinu, ostatní třídy ji mají na dějepis, ale ne 3.B jí musí mít na český jazyk. Ale upřímně, tohle je mi absolutně jedno, jelikož při jejich hodinách si přijdu kolikrát víc přemýšlivá než ona. Jednou mi řekla, že moje slohová práce je povrchní, že prý tohle u maturity radši ať nepíšu, že si o mě bude někdo myslet, že jsem nacista. Ups, tak ať si myslí, vždyť nebude vědět, kdo jsem, tak mu může bejt u prdele, zda nácek jsem nebo ne. Jako ale v té slohovce nebyla absolutně nic povrchního ani se tam nevyskytoval žádný znak nacismu. Jediné co, že jsem psala na téma "Charakteristika člověka vůdčího typu" a paní profesorka si to hned předělala na to, že já píšu o Hitlerovi. Tak doprdele, dala nám tohle téma, tak ať si nevymýšlí nějaký píčoviny a nedělá divadlo okolo. Tohle já nenávidím, nějaký její osobní pocit, já chci objektivní názor a nazdar. Ale to se netýká toho dneška, na to jsem si jen tak vzpomněla.
Dnes tahle naše úžasná paní profesorka (jako já jí mám ráda, hodně jsem si s ní kolikrát pokecala, je vtipná, ale pak má dny, kdy bych jí dala dělo) dnes byla nějak asi nafetovaná nebo zkouřená. Slíbila nám test, ten se neuskutečnil, což je už u ní asi taky normální. Zkoušeli jsme nějaký didakťáky v jedné učebnici, a když jsme to opravovali, myslela jsem, že mi dočista jebne. Sedím uplně vzadu, takže jsem tam lapala po dechu, když si ta ženská tu otázku četla 4x, aby jí pochopila, než dokázala odpovědět a říct nám, která z těch možností je správná. Nakonec nám třeba řekla, že správná možnost je možnost C, ale pak.. ejhle, co se to nestalo? Ono to je D. Ale nebyla by to hodina s naší profesorkou, kdyby to nakonec opravdu nebylo C! Takhle se to opakuje neustále, ale dnes mě to mimořádně sralo. Možná, že jsem podrážděná a nasraná, ale dneska mi dalo těch 45 minut fakt zabrat.

No, není na tom nic vtipného, ale chtěla jsem vám to sdělit. Nevím proč, prostě to tu máte, tak si nestěžujte a milujte mě.

Já totiž miluju vás, víc než cokoliv jiného, víc než jakéhokoliv kluka, víc než jakékoliv kafe, víc něž jakýkoliv film od Tarantina, víc než samu sebe. ne, to ne :D to bych zase přeháněla, sebe miluju víc.
Pa.

ps. teď opravdu slibuji, že články budou víc. sice se snažím teď nějak najít zase práci, snažím se najít si energii na nějakej ten trénink, snažím se najít si čas na kreslení a psaní té povídky, ale už nemám kluka, takže už nebudu trávit čas ve stresu, nebo na posteli s roztaženýma nohama v rozkoši.
 

Někdy je méně více

2. ledna 2017 v 16:51 | Scar. |  Zápisník
Nebudu se omlouvat, vím, že to je naprosto zbytečné. Jelikož se tu nemám omlouvat skoro nikomu, jen jedné mé čtenářce, která mě stále neopustila. (díky ti, Lone Howler - koukněte na její stránky!) Stalo se toho moc, přecejenom, od prázdnin uběhla docela velká doba, tak ještě aby se nic nestalo. Opravdu jsem nespala pod kamenem, opravdu jsem v září zase šla do školy a opravdu se stále snažím žít pozitivně.
Ani nevím co vám chci sdělit. Možná jen to, že jsem opět nabrala zkušenosti, vědomosti a nějaké schopnosti. Naplnilo se to, co by jen málokdo věřil, že se naplní - mám kluka. Uuu, nebudu rozhazovat ručičkama, kdykoliv to může skončit, ale ráda se vám pochlubím. SMutné je spíše to, že i přes řeči ostatních jako: "Až se zamiluješ nebo si někoho najdeš, tak budeš v pohodě, nebudeš mít ty svoje depky." Buď mi ty lidé lhali (ale proč zase) a nebo prostě mě neznali. Jediný, kdo mě zná je moje nejlepší kamarádka, to mi tak přijde. Už ani ten táta. Ono je možná dobře, že mě hodně lidí nezná, ještě bych je ztratila a to opravdu nechci.
Vtipné je, že jsem si včera psala s jedním kamarádem a ten mi napsal, že můj úsměv na fotkách na mém instagramu mu přijde jaksi americký, prostě falešný. Tak jasně, že zase na jednu stranu, když se fotím jak se směju, tak prostě se nesměju upřímně, ale uculim se jak blbeček. Ale právě on mi řekl, že o tomhle vůbec nemluví, že mluví o tom, že z mého úsměvu vidí spíš smutek a zoufalství než nějakou radost. Bohužel, tenhle člověk je až moc vnímavý a nějak vidí i to, co by mělo být skryto. Jak já říkám, někdy je nevědomý člověk šťastnější.

terror, grunge, and wednesday image

Co bych vám tak ještě mohla říct. Nezměnila jsem se ani náhodou :D stále studuji stejnou školu, stále mě serou stejné věci a stejní lidé, stále se obkloupuji myšlenkama, které mě dělají šťastnou, stále dělám věci, které mě baví /v rámci možností/. Ani nevím proč jsem od sprna nenapsala žádný článek. Oni nápady byly, ale nějak chuť nebyla. Nějak jsem chvilku vůbec nechtěla ze sebe dělat anonymní krávu na internetu, ale už zase tu chuť mám, takže jste snad rádi, že jsem zpět.
Každopádně, chci napsat další díl mé povídky, která má zatím jen jeden díl, ale to vůbec nevadí. Snad se to chytí a bude to aspoň pár lidí bavit. Sice to dělám pro sebe, ale upřímně, píšu články proto, aby si je někdo četl.. ne abych si ho napsala pro sebe na veřejné stránky. Je jasné, že mi dělá dobře, když mi někdo chválí články, to je totiž jediná věc, za kterou mě kdo kdy pochválil. Takže mi to dělá ohromnou radost.

Nu, tenhle článek asi ukončím. Moc jsem toho nenapsala, ale to ještě příjde v dalších článcích. Musím si to nějak promyslet pořádně. Tak se zatím mějte, moji beránci.

Vaše Scar.

JSEM NASRANÁ JAK PES

9. září 2016 v 23:52 | Scar.
Teď jsem napsala krásný článek po měsíci, co jsem byla nezvěstná. A pak jsem klikla o minininininimilimetr zpíčenej vedle a já si to smazala, takže na článek si počkáte asi ještě další měsíc. Ne, to ne, kecám, pokusím se o tomhle víkendu něco sepsat, jelikož už se cítím dost provinile vůči mým nulových čtenářům. Takže zdar, cuketky.

Btw. Neumřela jsem, šeredně jste se sekli, když jste doufali, že mě přejelo auto :)
 


Starej dědek umře, malá holka bude žít

7. srpna 2016 v 0:53 | Scar. |  Zápisník
Někdy si říkám, že jsem se přes všechno přenesla. Tyhle slova jsou už poněkud zbytečná, jelikož vím, že to dávno pravda není. Přenesla jsem se akorát tak přes hovno, moje hlava je čím dál tím plnější, ale moje srdce prázdnější. Smutný život začínajícího psychopata.


V práci mi nějak vše vychází, zatím, jen mě dokáže vytočit už fakt maličkost. Nevím co se semnou děje, ale poslední tři dny se mi klepou ruce jak při absťáku. Mohla bych mít absťák, ale nevím z čeho. Nefetuju, sice kouřím, ale to nijak moc a cigára u sebe mám furt, a jinak nic. Tak nevím z čeho to mám, ale vím jistě, že něco není v pořádku. Spíš se začínám bát každého dne, kdy se probudím, prožiju si celej den a večer to začne. Hysterák jak prase, slzy, krev, pot. Mám to sevším všudy, jak říkám, já mít u sebe zbraň, nikdo nezůstane živý, ani já ne. A ani ten dement, kterej čte moje články a už rok zamnou leze. Vím, že to čteš, a vím, že pokud mi ještě budeš psát a ptát se mě, zda budeme kamarádi, tak mi rupnou nervy a ty neskončíš dobře. Tohle není vyhrožování, jen varování, jelikož on je taky jeden z elementů proč se mi ty zkurvený ruce klepou. Já toho člověka jen vidím a chce se mi umřít. Je mi z toho nějak na blití, ale on ví, že si za to může sám a pokud mě bude za tohle ještě víc nenávidět, je to dobře. Pokud ho to ke mě zase o to víc přitáhne, tak se fakt už zabiju. Vždyť já už se dopíči bojím chodit sama domů po tmě z práce, aby na mě někdo nevykoukl a něco mi neudělal jen protože "jsem svině a zlomila jsem mu srdce svým úsměvem". Promiňte, dámy a pánové, ale na tohle já zvědavá nejsem. Díky své kolegyni jsem se držela a neupustila ani slzu ani jsem nezačala na toho člověka řvát, jelikož jsem od toho neměla kurva daleko. Uprchlíku.

Víte nad čím nějak teď přemýšlím? Nevíte, no, to je jasný, do hlavy mi nevidíte (kurva, teď mám škytku - na škytku pomáhá studené mléko!). Nad tím zda každý z nás má nějaký ten osud. Říká se, že ti vše karma vrátí, ať už to dobré nebo špatné, ale když máme v osudu napsáno, že budu zmrd, tak budu zmrd a nemusím tak mít napsáno, že se mi to bude vracet. Tak co je pravda, karma nebo osud a nebo to do sebe tak pěkně zapadá, že vlastně není ani jedno, jen my lidi si vymýšlíme takové prkotiny. A nebo opravdu může někdo vyměnit svůj život za nečí jiný? Vždyť, to je píčovina, nemůžeme obchodovat s něčím co nemáme ve vlastních rukách (pokud bychom teda vzali vpotaz to, že máme nad sebou nějaký ten papír, kde je sepsán náš osud). Pokud bychom život měli ve vlastních rukou, tak by nás nemohlo srazit auto, někdo by nás nemohl utopit nebo bychom se nemohli udusit oříškem. Nebo je blbost, abychom hráli karty s kostlivcem o to, zda naše babička žít bude nebo ne (nejsme v Simíkách, kde to jde jen někdy:(). Jak tohle tedy člověk vůbec napadlo, když to není možné. Chceme mít takovou schopnost zachraňovat mrtvé a prodlužvat životy umírajícím? Na jednu stranu by se to hodilo, jelikož svůj život máme ve svých rukou jen částečně, ale osud někoho jiného také, takže si můžeme hrát, zkoušet a zjišťovat. Samozřejmě, že nikoho nenabádám ke špatnostem (možná, trochu), ale snažit se někomu zlepšit ten jeho život taky není na škodu, pokud by tedy byla ta karma, určitě by se nám to vrátilo. Já nevím, ale na karmu asi nějak nevěřím. Věřila jsem, nebo asi věřím, nevím, ale podle mě je vše tak trochu náhoda a v osudu máme jen určité a důležité body, kterých se v životě dotkneme. Cestu, kterou se tam dostaneme, si vybíráme sami. Takhle to beru já, cesta není určená, je jen na nás který žlábek si vybereme, ale dorazíme na to stejné místo, jako bychom dorazili žlábkem druhým. Pokud chceš chodit ve sračkách, choď si, pokud ale chceš být mafoš, leť si tryskáčem nad hlavama ostatních, ale věř mi, skončí tak i tak na stejném místě. Pokud mi nevěříš, nevěř, tvoje věc, já jsem jen poslíček, jako vy všichni.

Scar.
Btw. Nevím co jsem to měla za pvahový spád, ale potřebovalo to nějak ven. Možná to nemá hlavu ani patu, ale komu to vadí. Snad jen nějakýmu buzerantovi.

•Líbí se jim moje stavy, ať vypadnou z mojí hlavy hned.•

•Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,•
•že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete.•
•Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě,•
•hlavně, že se zbavím těchhle monster z mojí hlavy.•

Další články


Kam dál