Březen 2016

Každý vidí, ale jen když chce

31. března 2016 v 20:23 | Scar. |  Ostatní
Ahah, tak jsem se rozhodla, že napíšu nějaký ten článeček k tématu týdne a to je "slepota". První co mě napadlo je psaní o slepotě v lásce, poté o slepotě vrozené (nebo jak to popsat, prostě ty myšky ze Shreka s kulatýma brejličkama a hůlečkou), ale ráda bych se spíše dostala ke slepotě, která ubližuje. Sice je to opět (jak jinak u mě) pesimistické, ale zároveň i realistické, takže šupky dupky na to.

Slepotu můžeme přirovnat k čemukoliv. Třeba můžeme být zaslepeni láskou, bohatsvím, zlem, chtíčem, pýchou nebo vlastní vstřícností. Můžeme slepě pomáhat a dopadnou takzvaně na tlamu, můžeme milovat a z nebe dopadneme na zem nebo můžeme bezmezně konat zlo a to končí soudem. Každá tato slepota, která se netýká našich očí, ale našeho vědomí, nám může ublížit. Ale nejen nám, což si samozřejmě každý z nás uvědomuje, tak proč vám to sem teda píšu, když jsme všichni tak moc vzdělaní? No, protože slepí být chceme. Chceme slepě milovat, i přestože víme, že jednou nám křídla zhoří, chceme konat zlo, i přestože vidíme v dálce tu černou tečku, která nás pošle do hlubin pekelných. Proč to ale takhle chceme? Jednoduše řečeno, lidská povaha je slepá. Všichni jsme slepí a slepí být chceme. Kdybychom podvědomě nechtěli, není to tak, ale byli jsme i naučení být slepí. Ano, ve škole v první třídě nám říkali, že každému máme pomáhat, když ho uvidíme v nesnázích. Ale, dámy a pánové, buďme upřímní, každý z nás nechal někoho na holičkách. Ano, mohli jste pomoct staré babičce na ulici, ale pomohli jste matce s nákupem, otci s postavením skříně nebo jen učitelce s těžkýma učebnicema? Bohužel, jsme slepí, anižbychom o tom sami věděli. Nemůžeme si to mít za zlé, to bychom museli mít za zlé uplně všechno.
Musíme se na to podívat i z té druhé stránky samozřejmě. Kdyby tady každý vnímal všechny chyby, každý by se pro každého rozthal, bylo by to také v pořádku? Nevím. Nějak nevím, nechci vědět a ani nevím proč to nechci vědět. Svět by asi lepší nebyl, nebo byl, nebo by nebyl vůbec. Pokud jsme ale slepí a nevidíme to, co bychom měli, jak je možné, že je někdo vidí? Já si myslím, že každý má vnímání na jiné věci. Upřímně, kdyby každý z nás vnímal neustále všechno, tak by z nás zbyl v minutě jen popel, tedy spíše z našeho mozku. A proto bych neoznačila "slepého člověka" (ve smyslu, že nepomohl, když viděl ležící babičku) za člověka zlého, jen nezkušeného, hloupého a trochu i za chudáka. Nevím, zda existuje karma, ale slepota je všude, a tak brzo nepříjde pomoc ani jemu.
Mohla bych o tom zde psát ještě hodně dlouho a ještě víc bych se do toho zamotala, takže to nemá už cenu dlouho protahovat. Snad se vám článek líbil, a snad jste ho pochopili. Jestli ne, tak asi už patřím na jinou planetu.


S láskou,
Scar.


Smrt je mým řemeslem

30. března 2016 v 22:08 | Scar. |  Knihy
Ha! První článek v jiné rubrice než ta stěžovací rubrika plná keců a hoven. Upřímně, nedoufám, že tady tomu bude jinak, ale aspoň se budeme držet nějaké reality, nějakého dna. Moje první taková recenzička bude na mojí opravdu milovanou knihu "Smrt je mým řemeslem" od Roberta Merleho. Jedná se o knihu, která je vlastně zpovědí Rudolfa Langa (tedy ve skutečnosti Rudolfa Hoesse). Pojednává o jeho životě a jeho činnosti jako velitel nacistického koncentračního tábora Auschwitz. Takže, tak.

Začala bych asi tím, že kniha začíná vyprávěním o dětsví právě Rudolfa Langa. Vyrůstal v typické německé rodině. V této knize je vše krásně popsáno a myslím, že každý by si dle slov autora dokázal takovou německou rodinu představit, Abych byla upřímná, několikrát mi proběhl mráz po zádech, když jsem četla jak mluvil jeho otec. Být na místě malého Rudolfa, rozbrečím se a uteču. Bohužel (bohudík, nevím co se sem víc hodí, pokud vůbec něco), on tohle nedokázal. Stál a poslouchal.
Dále se přesouváme k jeho věku od 14 do 17 let, kdy se snaží mladý Rudolf dostat na frontu, jelikož chtěl bojovat za svůj národ. Několikrát se o to pokusil, marně. Nakonec se mu naskytne jedna příležitost, díky které se uplatní v jeho vysněné práci. Boj. Svou povahou a oddaností německému národu se dostává na pozice, o kterých se lidem v této době mohlo jen zdát, pokud právě nebyli stejně založení jako Rudolf. Pomalu, ale jistě se blížil velice vysokým místům a velice vysoko postaveným osobnostím. Další příležitost jakoby mu spadla do klína s příležitostí další. Vše se na sebe balí. (Ráda bych vám to tu celé odvyprávěla, ale vzhledem k tomu, že bych prozradila vše z té knihy, nemělo by cenu psát tyto recenze). Nakonec skončí jako velitel nacistického koncentračního tábora, kdy se svou nemilosrdnou povahou plní úkoly poslány od samotného Himmlera. Židy a jiné osoby poslány na pospas smrti nazývali jako "jednotky". Už jen při pomyšlení na to, že vás někdo osloví (možná ani neosloví, jen prostě díky zažitému zvyku) jako "jednotku", asi by vám nebylo dobře. Rudolf Hoess měl za úkol zabíjet víc a více jednotek, s tím se ale naskytovaly problémy jako zbavování mrtvol a zápach. Paradox byl, že kousek za tímto táborem bydlela jeho žena společně s jeho dětma. Vlastně, oni nic nevěděli, až ke konci vše zjistili.
Konec knihy je jako vždy u tohoto autora naprosto úžasně popsaný a mě vždy vyrve srdce. Konec knihy se týká odsouzení Rudolfa Hoesse za jeho zrůdné činnosti a rozkazy. Jeho chování, které předvedl u soudu, se dá popsat jen slovama jako "bezcitnost, sarkasmus a cynismus". Mohu vám pro přiblížení opsat část soudního procesu:
"Jste stále přesvědčen, že bylo nutné vyhladit židy?"
"Ne, už o tom nejsem tak přesvědčen."
"Proč?"
"Protože Himmler spáchal sebevraždu. To dokazuje, že nebyl skutečný vůdce. A jestliže nebyl skutečný vůdce, mohl mi docela dobře lhát, když semnou mluvil o vyhlazení židů jako o nezbytnost."
"To tedy znamená, že kdyby se to mělo dělat znovu, už byste to nedělal?"
Řekl jsem rychle: "Dělal bych to, kdybych k tomu dostal rozkaz."

Myslím, že nemusím nic dodávat. Vybrala jsem snad to nejzajímavější, jelikož to pro mne bylo opravdu těžké, jelikož kdybych mohla, opíšu to celé. Doufám, že jsem vás aspoň trošku navnadila na tuto knihu, i přestože si nemyslím, že je tady nějak moc příznivců této doby a tohoto témata. Prostě doufám, že to aspoň někdo zná a nebo, že se přemůže a díky tomuhle si to přečte. To by mě zahřálo u mého studeného srdíčka.

Scar.

Další úvaha

25. března 2016 v 20:38 | Scar. |  Zápisník
I přestože vím, že mi sem moc lidí nechodí (někdy vůbec nikdo, hah), tak mám furt chuť sem něco psát. Je to ale dobře, aspoň to tu není suché. Dnes jsem koukala na nějaké video, kde týpek říká něco v tom smyslu, že dnešní kluci se oblékají jako buzící jen protože se to holkám líbí. Trochu jsem se nad tím zapřemýšlela.


Je pravda, že nebýt toho co se komu líbí, tak neexistuje spousta věcí. Podle mě je to ale na jednu stranu dobře, jelikož se nenadarmo říká "sto lidí, sto chutí". Nebo tak nějak se to žbleptá. Každému se líbí něco jiného, každý si může vybrat, každý může být spokojený. No, vlastně ne každý, ale když se snažíme, tak to vždy nějak jde. Vím, že v nějakých zemích nemají ženy na výběr, ale to je už zase jiná kapitola. Stejně tomu je tak ale i u mužů, mužům by se nelíbily ty zmalované pindy s obarvenými vlasy a s prdelí jak vrata. Dříve nějak toto neřešili, měli na výběr jen z mála žen a i ty si byly vesměs podobné. Postupem času se vytvořily kultury, subkultury díky nimž se vytvořily i různé chutě lidí. Proč tedy se někdo směje někomu jinému, že se mu líbí právě to, co se mu líbí. Vždyt, kurva, o co jde? K čemu to teda tady je, když se ti to nesmí líbit na základě toho, že se ti někdo začne smát. Nepříjde vám to ironie? Trochu mi to připadá tak, jakoby před vás někdo položil vaše oblíbené jídlo a řekl "nesmíš to sníst".
Já teda obětí posměšků byla jen na základní škole, teď se to vše srovnalo a lidé mě respektují. Spousta lidí ale o mých zájmech a oblíbených věcí ani neví. Lidé, kterým věřím, jsem to řekla a i když se v duchu zasmáli nebo si cokoliv řekli, tak to akceptujou. Za což jsem opravdu ráda! Dnes takoví lidé by měli být pozlaceni. Možná jsem narazila na dobré lidi, možná jsem jen naivní a nebo prostě jde o to jaká jsem. Chovám se normálně, rozumím si s těmi lidmi, tak proč by se mi smáli, když se nesměju ani já jim. Přesně, tady to je. Respektování a pochopení.


No, abych zde nepsala zase jen depresivní výlevy mého mozku, napíšu sem něco, co mi tak trochu poradila jedna moje spolužačka. Dělala jsem si srandu, že můj blog není jako nějakej beauty blog s malovátkama, oblečením a bůhví čím. Chápu, že takové blogy jsou, někoho to baví číst, why not. Ale i přestože se tento blog netýká ničeho takového, chci vám obeznámit mojí kosmetickou taštičku. Nebudu sem dávat fotky, jelikož si to dokážete živě představit, žijeme přece ve světě, kdy všichni vše znají.
Taštičku, kterou s sebou neustále tahám je od nějaké značky, která je evidentně drahá, ale já nevím jak se ta značka jmenuje. Ukradla jsem jí bejvalé přítelkyni otce a upřímně? Ona si toho nevšimla, takže jsem ničemu neuškodila, jen jsem si přilepšila. První věcičku co si někdy nanesu na můj krásný obličejík je korektor (nevím jak se to píše, jestli to je korektor, konektor nebo kotektor.. pičovina.) od značky Miss Sporty. Klasika. Nedávám si ho vždy, ale jen když se naskytne nějakej ten hajzlík na ksichtě. (stejně to nezamaskuju, jelikož to je hajzlovksej šmejd, kterej dává jen pocit, že mám dokonaou pleť, nemám no.) Když už si nanesu tuto pleťovou rtěnku na obličej (mimochodem, dřív jsem si fakt myslela, že je to pleťová rtěnka, proto jsem nechápala na co to kurva jako je), zapudruju si celý obličej pudříkem od Rimmelu. Opět klasika, má ho každá, jelikož je prý kvalitní. No, já ho už roztřískala, takže mám jen kousek víčka a dropky, ale stále pudruje! Dále se přesouváme k části jménem obočí. Namatlám si na obočí tužku od.. asi taky Miss Sporty, nevím tyvole, stejně to jsou všechno jen měkké pastelky, takže to je jedno. No, zafixuji (pozor tohle slovo mám odkoukané od beauty youtuberek) obočí nějakým gelem na obočí a absolutně nevím značku, jelikož je to ošoupané, smůla. Kdybyste si to chtěli koupit, stejně vám to nedoporučím, jelikož to má debilní štěteček. No, dále.. dále se rozhodnu zda chci linky nebo jen řasenku. Vždy jak jsem po ránu naladěná, tak se rozhodnu pro linky, které mám od Miss Sporty (jaké to překvápko, viďte). Namatlám si to, pak zjistím, že to stojí za velký hovno, tak to smažu a mám černé celé oči, takže mi nezbývá si dát jen řasenku a vyjít na ulici jako panda. Řasenka je klasická opět od tisíckrát uvedné značky Miss Sporty. Taková ta oranžová a pak fialová, je taková tlustá a vypadá jak vybrátor. To vám stačí, tu si klidně ale kupte! Je jedna z nejlepších za tu dobrou cenu. No, možná vám to doporučuji z toho důvodu, že jsem žádnou jinou nepoužívala. Ehm, a tím jsme asi u konce. Pak si jen prohrábnu vlásky (mám krátké, takže vypadám jak namalovaný chlapeček bez koulí:))

Když na to tak koukám, pěkně jsem se rozjela. Hustý. Už to ukončím. Opět jsem si ten článek ani po sobě nepřečetla, takže v polovině budou nějaké bláboly, překlepy a co ještě je nejlepší, tak gramatické chyby. Ale tak těch se snažím vyvarovat, abych nevypadala jak krypl.

S láskou Scar.
btw. Tu písničku jsem sem dala jen protože mi tu hraje. Pro vás je to pičovinka, ale mě to dělá dobře ze sebe dělat krypla před váma asi. Nojo Scar, korejské sračky ty miluješ.

Jaká strana je lepší?

19. března 2016 v 14:22 | Scar. |  Zápisník
Dobrý den, dobré ráno, dobrý večer. Nevím, kdy tohleto čteš, takže tak. Dnes je víkend, a tak jsem se rozhodla zase věnovat jeden článek na tento blog. Sice ještě teď nevím o čem přesně bude, ale v hlavě nějaké návrhy mám, tak jsem zvědavá u čeho skončím.



Musím se přiznat, tenhle týden jsem měla hlavu někde na osamoceném ostrově a moje tělo tady bezmyšlenkovitě chodilo a činilo. Činilo rozhodnutí, která ubližovala buď mě samotné nebo ostatním. Jak se ale říká, vše co se stalo, se stát mělo. Takže i bolest a radost je předepsána dopředu, což je divný, ale asi pravda. Moje babička řikala, že když se kouknu nad každého jednotlivého člověka, uvidím nad ním papír, papír s jeho osudem. Vždy mi to přišlo stupidní, ale pak jsem nad tím začala víc přemýšlet a došlo mi to vše. Včera jsem toto téma řešila s mojí jednou spolužačkou, se kterou jsem byla na kávě a prořešili jsme vše od a do z. Ona řekla, že se jí jednou máma zeptala "Co by si dělala, kdyby si našla knihu se svým osudem? Otevřela by si jí nebo ne?". No, co byste udělali vy? Jestli byste jí otevřeli, přečetli si vše, co se stane? Podle mě jakmile byste tu knihu zavřeli, tak by se celá kniha přepsala a změnila. Pokud byste ji neotřevřeli, i to by tam bylo napsáno, ale vy byste o tom nevěděli. Je tedy lepší znát svůj osud a nebo ne? A když už ho známe, známe ho opravdu dobře?

Nojo, teď jsem měla zase svojí úvahovou část článku. Nevadí, aspoň jsem to uvolnila, opět. Momentálně si zapaluji cigáro, ten kouř je zvláštní. Pomalu se pohybuje nad celou místností, jakoby mě měl ochránit před světlem. No, ochránit, spíš zabránit něčemu dobrému. Proč ten kouř z cigaret vytváří takové zvláštní patvary a jiné kouře jsou prostě kouře. Nebo to tam opět vidím zase jenom já :D Spíš jen vidím to, co chci. Kouř z cigaret je jako mrak, když chceš vidět králíčka, který lítá po obloze, uvidíš králička, který lítá po obloze.. pokud hcceš vidět kouřovou loď, popluje kolem tebe kouřová loď. Člověk ani nemusí mít tak velkou fantazii, když k tomu má jiné prostředky. Já třeba mám fantazii tak velikou, že jsem až paranoidní. Ne, fakt. Za každým rohem vidím vraha nebo ducha. Ale stejně se toho ani moc nebojím, i když ho tam vidím (i přetože tam není), tak jdu dál a ještě si v duchu řeknu (jakobych mluvila k němu, jsem psycho no.) "zabij si mě, klidně, jestli ti to udělá dobře". Spíš by mě zajímalo, jak by se ten vrah zachoval, kdyby mě držel kudlu pod krkem a já bych mu řekla, ať mě zabije, hned teď, ať mě umučí, zda si to přeje. Myslíte, že by to udělal nebo by se spíš slitoval? Asi záleží na povaze no, a nebo na důvodu proč mi tu kudlu u toho krku drží. Je zvláštní přemýšlet nad takovou věcí, nad věcí, která se stát může, nemusí, ale v obou případech je strašná a neměla by existovat. Ale zvláštěnjší je přemýšlet nad tím, že nejsi na straně oběti, ale na straně vraha.

Scarlett.

Pár pozitivních ohlasů se objevilo

1. března 2016 v 13:08 | Scar. |  Zápisník
Jo, jsem opět tady. Stále jsem se nepřemluvila k tomu, abych se napsala nějakou tu zasranou povídku z toho odporně nechutného oranžového sešitu. Uvidíme, zda se k tomu dokopu vůbec někdy. Jina mimochodem, přeji si potlesk. Můj blog navštívilo včera 20 lidí! I když to absolutně nevypadá a je jako nedotčený, tak i to mě nadchlo. Jo, dřív mi na blog chodilo třeba 100 lidí denně:D Hm, to mi bude ještě chvíli asi trvat.
Včera večer, spíš teda v noci, koukala na staré fotky, ale jakože fakt fotografie mé mámy a mého táty. Když byli ještě mladí, krásní a hlavně spolu. Na jednu stranu mi bylo líto, že už spolu nejsou, ale na druhou ne. Samozřejmě, že bych si přála mít celou rodinu pohromadě, ale tak to já nemám už od svých 2 let, kdy jsem to ještě ani skoro nevnímala. No tahle noc byla opravdu pro mě zvláštní, bulela jsem jak malý mimino, ale do toho se smála nad několika konverzacema na fcb. Možná to byl ten brek štěstí zárveň se smutkem, no moc to nechápu, ale teď se směju sama sobě jak jsem musela vypadat :D
Včera jsem opět koukala na jeden z mých uplně nejoblíbenějších filmů. Viděla jsem ho nejmíň šestkrát, jak v angličtině, tak v češtině. Miluju oboje verze, jelikož my češi máme fakt dobrý dabingy, někdy no. Z toho filmu mám v hlavě ty hlášky už uložený ve zvláštní složce pro hlášky, ale tahleta mi v hlavě tkví neustále: "Protože jakmile jde o ženský, všichni jsme slaboši." Řekne to Ed, lovec lidí, kápo jejich, prostě frajer. Hraje ho Mickey Rourke, kterého já miluju. Nejvíc ho miluju v tomhle filmu - Domino (jinak mimochodem, ten obrázek se k tomu nevztahuje) a ještě v Sin City, což je taky boží film. Ale prosímvás, Domino není Domina, film Domina jsem nikdy neviděla, a ani nevím o čem je, ale vždy lidi, když se zeptají na ten film, tak já jim řeknu "No Domino." a oni odvětí "Cože? Domina?" Tak sakra, jsem krypl já nebo ty, snad vím jak se ten film jmenuje, ne? Ještě mě seřvou za to, že nevím jak se to vyslovuje, přitom pak řvu já na ně, že absolutně neví, že Domino je jméno a Domina je nějaká piča co chce bejt dominantní a podle toho je film. Nevím, neznám to, ale dost mě to dokáže vždycky vytočit. Sice je to svým způsobem blbost, ale tady je přesně názorná ukázka toho, že lidi prostě hledají chyby. Chápu, kdyby mi někdo nerozumněl, ale tohle mě řekne každej, tak ať už jako Bůh si to tam nahoře srovná. Díky.


Včera u mě byla kamarádka, dávaly jsme v klidu cigára, ani jsme teda nepily kafe nebo pivo, ale koukaly jsme na písničky, které jsme poslouchaly, když nám bylo asi 12 nebo 13. No nostalgie jak prase, ale bylo to fajn. Cigárko jedno za druhým, řešení dnešního světa, co víc si přát dneska, žejo. No, jelikož moje kamarádka miluje Separa (už taky od svých nevím kolika let), ví o něm prosě všechno, taková ta jeblá (ale normálně jeblá) fanynka. Prostě ho má ráda atd. No, tak byla na koncertě Ektora (kterýho teda nemusí, ale byla tam kvůli svému příteli), kde byl i Separ, jelikož mají svojí novou písničku dohromady. Já osobně teda bych tam nešla, ale proč ne, žejo. Jako i když to poslouchá, mám jí ráda, jelikož je normální. No, ale k čemu jsem se chtěla dostat. K tomu, že Ektor má teda už votřesný písničky, a že to stálo za hovno (teď mě prosím fanynky Ektora nezabijte, ale fakt je už ubohej). Jeho písničky neustále melou o tom samým a místo toho aby si teda nějakou tu svojí vdřepovanou krásnou #nomakeup slečnu našel a mohl teda mávat rukama, tak on mává rukama ale totálně zbytečně. Si myslí, že zrovna tímhle někoho napraví? Ne, na tohle se nalepí přesně ty kundy (pardon), kterým evidentně nedochází, že ty songy jsou o ní samotný. Když to ta kamarádka viděla, jaké slečny se v Sasazu nachází, chtěla brečet, ale spíš se jenom smála. Poslala mi fotku jedné z nich a pardon? Jestli tohle je dnes jakože IN, tak já jsem asi král Richard. Toto opravdu ne. Já neodsuzuji lidi, vůbec ne, ať už jak vypadají nebo jak se chovají, ale toto.. toto je i na mě moc. Je mi spíš nějak z toho smutno, že se takové existence vůbec rodí. Já hlavně neodsuzuji lidi, kteří neodsuzují někoho jiného. A nějak mi jde proti srsti říct, že taková děvčata a i chlapci nikdy nic neřekli proti trochu ošklivější slečně (která svým způsobem ošklivá být ani nemusí, jen nemá brmborovej ksicht od makeupu). Ale dnes jestli slečny řeší jak si udělat obočí, že to orámuje celej obličej, dobře je to pravda, ale dřív se lidi milovali i bez toho, tak kurva, kde je chyba.

Snad semnou soucitíte, nebo já už asi fakt patřím na jinou planetu.

Scarlett.