Duben 2016

Bylo mi s tebou dobře

16. dubna 2016 v 23:37 | Scar. |  Zápisník
Celý večer jsem se připavovala. Vlasy umyté, vyfoukané a upravené. Oči namalované. Oblečena do elegantních černých šatů, které vytahuji jen zřídka kdy. Ale na dnešek se úžasně hodí. Vezmu si své černé semišové lodičky, obléknu elegantní kabát a vezmu si svou malou kabelku. Kabelka obsahuje cigarety, zapalovač, malou peněženku a kosmetickou tašičku, kdyby se náhodou něco pokazilo, abych mohla vše hned opravit. Mám vše, můžu vyrazit.
Otevřu vchodové dvěře a jakmile se podívám před dům, už tam stojí. V elegantním pánském kabátě, rozepnutém. Stojí jakoby řikal světu "Já jsem největší gentelman". Stojí u auta a podle otočení hlavy zjišťuji, že už mě vyhlíží. Jakmile mě spatří, lehce se usměje a pomalu se rozejde ke mě. I přestože jsem štěstím bez sebe, že ho konečně vidím, snažím se krotit mé touhy a pomalu jdu po chodníku k němu. Trochu začíná pršet. Pozdraví mě a políbí mi hřbet ruky, jako v pohádce. Jako v pohádce. I přes kapky deště nespěháme a klidným krokem si to míříme to místní francouzské restaurace. Hvězdy nám svítí na cestu a na ulici se potulují jen chudí umělci, kteří se zrovna vrací ze své každodení šichty domů. Užívám si ten moment, kdy se opírám o jeho mohutnou (ale přesto stále lehkou) paži, křížím nohy jako modelka na molu a vznešeně kývám bradou dopředu. Je to kráný večer, krásnější snad ani být nemůže. Mýlím se. Může.
T.O.P, big bang, and bigbang imageDojdeme do restaurace, kde na nás čeká stůl přímo u velkého okna. Oknem se dá koukat na méně rušnou ulici, ale to nevadí, aspoň uvidí více lidí, že i já si umím užít elegantně. Přicházíme ke stolu a on mi sundá kabát, pověsí ho na věšák a odstrčí mi židli. Sednu si a počkám, až se naproti mě usadí i on. Konverzace se ještě nestihla pořádně rozjet, a tak beru do ruky jídelní lístek a koukám co bych si tak dala. Partner navrhne k jídlu dost netradiční pokrm, ale nechám si poradit a přikývnu. Jakmile příjde číšník, objednáme si červené víno a zároveň už i jídlo. Objednáno. Už se nemůže nic pokazit, ledaže si kydnu něco na ty krásné černé šaty, ale to se nestane. Jsem dnes přece dáma.
"Nevadí, když si před vámi zapálím, že ne?"
"Pokud vám nebude vadit, že budu kouřit s vámi." Usměji se.
Parner můj úsměv opětuje a už mi nabízí oheň. Nechám si připálit a lehce si vytáhnu cigaretu z úst. Filtr je trochu červený od rtěnky, jeho je ale čistý. Uplně čistý, je bílý. Kouří jiné cigarety než já. Určitě silnější, je to přece muž. Číšník nám přinesl víno a nalévá ho. Odejde a opět jsme jen my dva. Konverzace se točí okolo všemožných věcí. Skoro ani nevím o čem, jelikož poclouhám jeho vtipné, ale neurážlivé poznámky. Vždy když řekne nějaký vtip, cukne mu levý koutek. Asi ví, že je vtipný a ví, že to na ženy zabírá. Na mě zabírá spíš roztomilost toho koutku, jež mu vždy ucukne. Všímám si jeho pečlivé úpravy vlasů. Nenechává nic náhodě, což je dobře. Vlasy má krásně sestříhané, dokonce lépe než já. A to, že jsem se fakt hodně snažila. Oholen je také do posledního vousu. Je opravdu dokonalý. Na jeho gesta bych mohla koukat celé dny a neomrzelo by mě to.
"Tak.. prosím." Číšník nám již donesl jídlo. Směle jsme se do něj pustili, ale stále jsme prohazovali slůvka o dnešní situaci, jež se kolem nás děje. Lidé za oknem nám jen neslušně civěli do talířů a utíkali před silným děštěm. Ještě, že už jsme uvnitř. Jídlo bylo výborné, snědla bych toho mnohem více, ale v žaludku jsem měla již plno. Jamile jsme na stole měli opět jen víno a popelník s pár odpalky, konverzace pokračovala dále. Věc, která mě dotud fascinovala byl jeho pohled. Tak vřelý a klidný pohled jsem neviděla snad nikdy u nikoho. Ten člověk nemusel být vyrovnaný, ale působil tak, působil nesmírně klidně. Vždy když mrknul, udělal to tak pomalu, ale ne tak, aby vypadal jako opilý. Prostě jemně. Už jsme měli jednu celou flašku červeného vína přímo z Bordeaux v sobě, takže jsme se více uvolnili. Už jsem se ani nemusela hlídat, zda sedím jako dáma nebo ne. Ta atmosféra na mě tak zapůsobila, že jsem nemusela hlídat nic. Stále jsem ale za dámu byla, jen už jsem na to nemyslela. Bylo to něco jiného sedět s mužem v klidné restauraci při svíčkách, se sklenkou s vínem v ruce než sedět s půllitrem piva v zaplivané hospodě a řvát tam na sebe se svým otcem. Tohle bylo jiné, klidné, příjemné. Prostě jako z pohádky.
Celý večer se blížil ke konci, ale já se modlila, ať ještě chvíli potrvá. Jelikož to pro mě bylo něco absolutně nového, chtěla jsem, aby to trvalo věčně. Bylo to nové a krásné.

Už vycházíme ze dveří restaurace a najednou cítím na svých zádech něčí dotek. Ano, byl to on.
"Aby mi tě nikdo neukradl." No teda, on už mi tyká. Možná to je tím alkoholem, ale i kdyby ne, nevadí mi to. Bylo mi příjemné být v náruči muže, který je prostě takový jaký je. Na nic si ten večer nehrál, nebyl namachrovaný, i přestože měl na sobě sako a košili. Komunikoval s personálem normálně a ani nebyl nepříjemný na číšníka, který nám špatně vrátil peníze. Dal mu i vysoké dýško a ještě řekl on "Omlouvám se, to já jsem vás spletl.". Byl to zvláštní člověk. Smál se věcem, které byly vtipné, ale smál se i věcem, které by spoustě lidem vtipné nepřišly. I přestože mě vtipné příšly. To jsme měli společné. Smáli jsme se, což dnes nikdo moc neumí. Smáli jsme se i dost nahlas, což se mi také líbilo.
Pršet zřejmě přestalo, a tak jsme šli ke mě domů pěšky. Byla krásná noc, takže ještě více romantiky. To jsem nezažila snad nikdy.
Došli jsme k mému bytu, a jelikož jsem nechtěla, aby odcházel, pozvala jsem ho k sobě. Chvíli váhal, ale poté přijal. Svlékli jsme si kabáty a usadili jsme se na gauč. Otevřela jsem další víno a už jsem si to kráčela k televizi, abych zapla hudbu. Ale zastavil mě, prý chce mít klid, aby slyšel vše, co říkám. Uposlechla jsem a sedla si vedle něj. Připomínal mi strašně gejšu. Zní to možná směšně, ale nepřipomínal mi jí vzhledem, ale chováním. Seděl na tom gauči v černých kalhotech a bílé košili. I přestože v bytě bylo opravdu velké teplo, nevytáhl si rukávy až k lotkům. Lehce si je jen odrhnul a ukázal mi tím své zápěstí. Považovala jsem to za něco vzácného, stejně jako muži považují u gejši. Bílá košile na něm vůbec nevysela, hezky mu obepínala jeho svaly. Věděl, že má hezké tělo. On to věděl. Ale chtěl, aby to bylo překvapení. Jako kinder vajíčko. Tento muž nikdy neukázal svoje tělo. Snad jen, když je u bazénu nebo na dovolené u moře. Chtěl být jako překvapení, nechtěl všem se všem ukázat. Proč taky. To mě na něm přitahovalo. Přitahovalo mě to, co nevím, co nevidím. Jakmile domluvil, bylo ticho, jelikož jsem nechtěla nic říkat. Chtěla jsem, aby bylo ticho. Naše pohledy mi stačily. Naše pohledy mluvily za nás. Tento večer zjistím, co se skrývá pod tou slupkou tajemnosti. Jediná já budu vědět, co v něm opravdu je.

Scar.
btw. omlouvám se za takové blitky, ale i na tohle někdy myslím no.


Nepěkné vyjádření k tomu, co mám ráda

3. dubna 2016 v 21:42 | Scar. |  Zápisník
I přestože jsem řikala, že se o tomhle tématu zde zmiňovat moc nebudu, tak se zmíním. Je vše sice jasné z obrázků a z ppísniček zde, že poslouchám kpop, ale nechtěla jsem se moc s tím chlubit podobou článku či jen nějakým prohozením v jakémkoliv článku. Ale už prostě na to přišla řada. Sice brzo, ale co.


Čekala jsem, že budou zde reakce jakékoliv, ať už pozitivní či negativní a nebo vůbec žádné, ale jak tak koukám, zatím jsou pozitivní. Překvapilo mě to, a to velice příjemně. Nečekala bych to stejně jako to, že na Marsu žijou sloni (samozřejmě, že nežijou, ale tak snad by tomu někdo nevěřil.. dnes je vše možné). Nebudu sem psát o co se jedná, co to je kpop a podobné věci, jen se chci vyjádřit k tomu, že většina lidí z mého okolí, když zjistí ten fakt, že poslouchám tuto hudbu a vidí jeden obrázek jednoho korejce, tak hned řekne "fuj buzna, něco jako bieber". Takže, chlapečku nebo holčičko, i kdyby to bylo něco podobného jako Bieber, tak co? Nevím, zda nesmím toto poslouchat podle tebe, ale tak asi se to dá poslouchat, když jsou slavní a dokonce jeden zpěvák má písničku se Skrillexem (wow, další kokot, Skrillex, pro někoho absolutně neposlouchatelný). Takže si myslím, že zase tak neúspěšní všichni nejsou. Jo, také jsem slyšela narážky typu "Vždyť asiati neumí dělat hudbu, to radši přenecháme američanům!". Takže jakože cože? Asiati, že neumí dělat hudbu? To jako nevím, kde dotyční vzali, ale promiňte, dámy a pánové, ale umí. Přiznávám, že ji mají trochu jinou, ale to přece neznamená, že to neumí. Pokud se to někomu nelíbí, což naprosto chápu, tak ale to je snad věc názoru a vkusu, ne? Jak jsem psala v tom jednom článku starším "sto lidí, sto chutí" (ano, jedna moje oblíbená autorka jednoho blogu mi to vtipně okomentovala se souvislostí s Hannibalem "sto lidí, sto chutí". Nevím, jestli to někdo pochopí, ale tak já černý humor miluji, takže mě tímto zpříjemnila den.)