Červen 2016

Zpověď

24. června 2016 v 21:52 | Scar. |  Zápisník
Dlouho, dlouhoooo, teda asi týden jsem nic nenapsala. Neptej se proč, jeikož na tuto otázku jsem v poslední době kurva, ale kurva alergická. Proč tohle, proč tamto, proč támhleto, proč hovno, proč. Jediný, co ti mohu odpověděd je, nevím a táhni s tou otázkou jinam.
Týden uběhl a hodně se toho stalo. Zabývám se věcmi, které by mi měly být trochu u zadnice, ne, ale já se prostě do nich srát musím. No, to je jedno, to sem tahat nechci. Jen bych zde opět chtěla básnit o jednom klukovi, teda básnit ne, spíše si pobrečet a zanadávat. (O čem jiném bych já mohla psát, že)

Poprvé jsem šla s tebou ven ve středu, už je to vlastně týden a kousek, co jsme se viděli poprvé. Krásné pocity, krásný déšť, krásný čas. Jo, bylo to fajn, zatáhli jsme spolu školu, takže ještě adrenalin, co více si přát. Jelikož to byl první den, tak si ještě nedostal čas na to se mi zhnusit, což se stane u každého kluka, který se o mě snaží. Smůla, smůla, smůla pro vás. Pak jsme šli znovu, a znovu a já dostávala pocit, že tímhle směrem to nepůjde. I přestože si mi psal, že vlastně je ti jedno, zda mám kluka nebo jestli se mi líbíš, že na to sereš, tak bohužel nesereš. Asi se ptáš, jak to vím. Nevím, ale tuším i z názorů mých dvou kamarádek, které mi obě řekly: "Jo holka, tak tomuhle kryplovi se líbíš a chce tě a snažit se bude i přes mrtvoly." Hm, tak krypl asi nedostane to co chce, asi nedostane to co chce.. Někdy prostě na tu hubu spadnout musíš.
V hlavě ti asi leží další otázka, jak ses mi mohl zhnusit za necelé dva týdny. Abych zůstala u mé upřímností, opravdu netuším, jelikož svaly máš, péro máš, vcelku hezký jseš, hlas máš příjemnej a je s tebou sranda, což s málo klukama je. Opravdu nevím.

Škoda, že tě takhle trefili,
já doufám, že tě to moc nebolí,
k svátku ti dám novou pistoli, velkou.


Dámy a pánové, blíží se nám prázdniny, takže se blíží i krásné slečny a chlapci v plavkách. Hladoví a žízniví lidé, kteří zamnou příjdou, chtějí po mě jídlo a pití a přitom mi podají tu mokrou papírovou stovku a nenechají mi ani korunu dýško. Opravdu se těším, jelikož to je snad ten nejlepší pocit na světě, kdyžtě sprdne starej páprda, že neumíš točit pivo, přitom tě nedávno pochválil nějakej týpek, který se pivem zabývá. Kdo tu je pak neznalec a zbytečnej prudič?
Doufám, že aspoň tyhle prázdniny se někam dostanu a budu mít chvíle pro sebe, abych se mohla věnovat na zlepšování mé uplně špatné angličtiny. Jestli tě mohu poprosit o radu, jak ses se naučili anglicky ty? Jako dobře rozumět, dobře komunikovat a tak. Všichni říkají, že musím mluvit, alee bohužel já nemám tu možnost mluvit s někým anglicky a ještě k tomu na to nemám ani náladu (krásný přístup no). Ne, ale pak lidi říkají, že mám koukat na seriály anglicky mluvené, ale já nějak nevím na jaký. Doporuč mi nějaký, pokud tohle čteš, prosím. určitě tě bůh odmění, že si pomohl nezmocné dušičce.

building, cool, and gif image

Tak, a v posledním odstavci se zaměřím na věc takovou opět osobní. Nevím, zda jsem to tu již zmiňovala, ale pokud chceš poradit se vztahem, šup zamnou. Dva roky funguji jako psycholožka pro mé známé a během jednoho roku jsem dostala 5 lidí z rozchodu a 3 další páry jsem spojila, no nejsem úžasná? Zamnou lidí chodí opravdu se vykecat a ještě mi k tomu řeknou, že jim vždy dobře poradím a hlavně je dokážu rozesmát. Nějak nechápu čím, asi mým ksichtem, nebo blbýma kecama, ale já už sama sobě příjdu trapná (což je opravdu v píči, když jsem se dřív cítila docela, že jako válím). Na jednu stranu jsem ale strašně ráda za to, že mohu tohle dělat, a že ve mě ti lidé mají důvěru. Mě stačí pitomé "děkuji" za mojí pitomou, ale vcelku asi důležitou radu, a já jsem prostě šťastná jen ráda. Nejvíc ale smutný je to, že já jsem smutná, pomáhám smutným lidem, aby nebyli smutní, pak jsem ale smutná dál (pokud nepočítám tu chvíli, kdy mi poděkují). Ne, tohle není smutný, smutnější je to, že poděkují, ale mě pomoct neumí a nechtějí. Takže moje snaha se vlastně obrací v falešné "děkuji". No, co u, takhle to chodí. Pro dobrotu na žebrotu. (Fakt to platí!)
Možná to je vše, co jsem ti chtěla sdělit, ale možná taky ne. Nějradši bych psala fakt všechno co mi lítá v hlavě, ale to nemá cenu, jelikož už teď je to dost velikej kentus. Jinak, co budeš na prázdniny dělat ty? Topit se ve vodě, nebo se utápět v alkoholu a nebo trávit čas se svým milým či rodiči?

Scar.
btw. Jinak děkuji všem čtenářům, ať už stálým nebo jen tak chvilkovým. Jsem ráda za cokoliv, ať už za radu, nebo blbou připomínku, že jsem uplně blbá.

Moje úspěchy a držkopády

16. června 2016 v 21:38 | Scar. |  Zápisník
Nevím, proč bych to sem měla cpát, ale je to můj blog, takže to sem nacpu. Chci se s tebou podělit o moje úspěchy a neúspěchy v poslední době. Sama si to potřebuju nějak shrnout dohromady, a tak to udělám formou psaní a zveřejnění na tu mojí pakárnu.
Už už jsem si řikala, že jsem se přenesla přes rodinné problémy, které mě doprovází už od mého narození, ale ono nějak ne. Vrátilo se mi to teď. Poslední rok se v tom utápím a babrám jak moucha v hovně, což dobré a voňavé opravdu není. Nepřispívá to mé psychické stránce, ale ani ne fyzické. Ráda bych přibrala, ale namísto toho hubnu, i přestože žeru jak prase, že Johy? Když pomineme můj opravdu úžasný vzhled, tak jsou tu další věci.


black, murderer, and Psycho image


porod

13. června 2016 v 21:26 | Scar. |  Zápisník
Už od včerejšího odpoledne mám chuť napsat další díl té mé strašně povedené povídky (tedy "povedeného" začátku), ale nějak na druhou stranu ta chuť zase není. Já vlastně ani nevím jakou náladu mám, mám náladu se vypsat, takže nálada je nálada optimální na psaní o jakékoliv náladě.
Jo, když ti vaši tři bejvalý řeknou, že "pokud nechceš vztah s klukem, tak si fakt už lesba", tak ti to v té kebuli začne trochu šrotovat jinak. V tu chvíli, kdy vypustil každý z nich tuhle větu, jsem necítila nic, jen jsem se pousmála a s klidem v duši odešla. Ale po odeznění tohoto, se po mém posledním "rozchodu" začalo něco dít v mé hlavě. Jelikož se fakt dosti přikláním ke klukům, kteří vypadají spíše jako slečny (teda, někdo má takový názor, že Jungkook z BTS vypadá jak holka, přitom piča, nebo Bill z Tokio Hotel, že má ženské gesta, přitom a co jako sakra, jsou roztomilí), tak mám jistý strach. Vezmu to z jiné stránky, nemám strach, jen nějak teď žiju s tou větou, která mi ve stejném znění byla řečena už třikrát od lidí, kteří se neznají, takže se nemohli domluvit společně nad mojí zkázou. Jako, ale jsem si jistá, že opravdu na slečny nejsem, to opravdu ne, jen takový pocit "nejistoty" v sobě mám, no.


Já teď na to přišla, nechci nikoho, jelikož jsem zamilovaná platonicky do několika chlapů, které stejně nikdy mít nebudu, a tak mám strašně velké nároky na chlapy okolo sebe. Možná to zní trochu sobecky, ale tak to už je spíše můj problém. I kdybych někoho chtěla, vlastně ho nechci, jelikož já už chtěla tolik lidí okolo sebe, a pak jsem je měla a najednou se mi zhnusili, spadli na dno a momentálně je mi z nich na blití. Já nevím co jsem to za osobnost, když nejsem schopna nějak vydržte s někým, říkat mu ty slova jako "mám tě ráda" nebo "dnes jsme si to spolu užili", nebo někomu jen tak dát pusu na tvář. Nějak mi to nechybí, nebo dobře, trochu mi to chybí, ale lidi okolo mě si zvykli, že já prostě vztah nějak nepotřebuji ("kdyby ses zamilovala, mluvíš jinak" - leleleleleellelol). Jak říkám, já jsem zamilovaná, ale do několika chlapů, kteří žijí v LA, Karoei, Japonsku, NewYorku, Německu či někde na severu. A že tedy mám smůlu? V žádném případě! Jelikož kdybych měla jednoho z nich, bylo by mi líto ostatních, že nemohli potkat tak úžasnou osobu jako já, jelikož by mi neodolali a hned by mě museli mít. Takhle to všechno je. Uvedla jsem ti vše snad na pravou míru, takže snad tomu rozumíš, že já jsem Bohyně.

Zítra nebo pozítří se pokusím už napsat nějaký ten další díleček k té strašné povídce. Pokusím se, pokud bude nějaký aspoň minimální zájem, pokud ne, stejně to napíšu, jelikož chci. (Si zase vtipná, běž se zahrabat)
- puberta celej tenhle článek, porod nechutnej se spoustou krve -


btw. ten vzhled stránky je dočasný, než něco vymyslím.

Jsem na roztrhání

9. června 2016 v 21:11 | Scar. |  Zápisník

Momentálně ve mě vře několik pocitů - štěstí, radost, nenávist, nasranost a zoufalství. Z čeho taková směsice pocitů? Jo, to se dá jednoduše popsat. Ve škole mi udělala spolužačka úžasné překvapení, když mi do lavice dala jeden dáreček, který mi měla dát až odpoledne. Tedy, ani mi ho neměla dát jako dát, ale měla jsem si ho vyzvednout. Sáhnu do lavice a voilá, dáreček je tam. Při hodině mi trochu ukápla slza, celá jsem zrudla a spolusedící se mi smála. Pak jsem viděla jen ten pohled mé spolužačky, která mi ho tam dala a já věděla, že je ráda, že mám radost. Jo, to by byl hezký začátek dne, opravdu krásný.
No, ale Bůh si usmyslel, že mě trochu potrápí, a tak dorazím domů a už vidím na mobilu sms od šéfové, že semnou počítá už zítra do práce, přitom mi od provozní bylo včera do telefonu řečeno, že jdu jen sobotu a neděli a najednou hovno spadlo z nebe a jdu i zítra. Šéfová asi neví, že jsem školou povinná a dojíždím do města, kde pracuji, takže nezvednu svojí prdel jen tak ze školy a nepojedu někam nazdar králíkům. Nejsem kráva, že ano. Málem mi v tu chvíli vyskočilo srdce, takže jsem začala hlasitě vydechovat ten odporný vzduch a zase jsem se ho nadechovala. Chvíli mi přišlo, že vlastně ani nedýchám. Přišel táta, že co vyvádím, tak jsem mu celou situaci objasnila, on se jen pousmál a řekl: "Nenech si srát na hlavu, prostě řekni, že zejtra jim na to sereš." Ok, šéfové jsem to napsala, jen v jiném znění
("Dobrý den šéfová, zítra vám na to seru:) Děkuji." - to by asi neprošlo). Už od tohohle "incidentu" uběhla půl hodina, ale krev ve mě stále pulzuje, pulzuje mi i mozek a ruce mi cukaj, že sotva píšu tyhle věty. Je mi z té šefový trochu blivno, ale jen trochu.
cool, building, and gif image

Už je opět po deváté hodině a já bych měla jít spát, nebo zítra opět nevstanu a umřu. Měla jsem se učit romantismus, jelikož zítra naše oblíbená paní profesorka zkouší. A samozřejmě, co já, co jááá, hovno, neučila jsem se (hlavně, že mám tu učebnici vedle sebe - otevřenou - a koukám na ní). Ono už se k tomu asi ani nedokopu, jelikož jsem fakt dost namíchlá. Že já vůbec do té práce jim chodím pomáhat, když mi to jen pije krev (neděláš to pro sebe, ale pro ostatní, jojo).
Asi určitě jste si všimli, že jsem začala psát takový příběh. Takový krátký chaotický příběh. Ten příběh vymyšlený není, to, co jsem popisovala, popisuji nebo budu popisovat, tak v tomto příběhu je prostě pravdivé a stalo se to mě. Někdy možná k neuvěření, ale stále se držím faktu: "Někdo je na tom ještě hůře", což opravdu je.
Dnes jsem jenom tak informovala, trošičku si postěžovala a i poradovala nad novou věcičkou od spolužačky, takže taková všehochuť. Snad se vyvede víkend vám lépe, než-li mě mezi ožralýma úchylama slintajícíma nad mým dětským ksichtem.

Lovu zdar.

Podloženo realitou / 1

8. června 2016 v 21:51 | Scar. |  Příběhy
Bylo odpoledne a já už čekala na mámu. Byly 4 hodiny odpoledne a já seděla jako jediné dítě v družině na laviččce a čekala až si pro mne dojde máma. Nikdo nikde. Jen učitelka, která se rozplývala nad fotografií mladého chlapa v časopisu - vždy se na mě lítostivě usmála, ale při pohledu do časopisu se lítostivý úsměv změnil ve spokojený úsměv. Bylo ticho. Stále nikdo nikde. Opět mě tu nechala, opět na mě zapomněla, opět bude problém.
Vychovatelku to přestalo bavit, a tak se sebrala a zavolala tátovi - už z principu nevolala matce, jelikož věděla co to je za zrůdu.
"Halo?" ozvalo se.
"No dobrý den, tady školní družina, bohužel si pro vaši dceru vaše manželka nepřišla. Máme čekat na vás?"
"No.. dobře, jedu tam."
Rozhovor byl vždy krátký, táta nikdy neměl čas na blbé řeči okolo. Pracoval u policie, takže bylo obtížné říct šéfovi, že "moje manželka je kráva, která neumí zvednout prdel, jít za roh a vyzvednout svoje dítě z družiny." I přesto, můj otec prostě přišel. Během půl hodiny slyším zvonek, seberu tašku, obuju se a pomalým krokem se blížím ke dveřím a v duši doufám, že msi najednou máma nevzpomněla a nepřišla dřív než táta. Ne, moje obavy se nevyplnily, ale v krku mi stejně ležel knedlík, přes který jsem tátovi neřekla ani ahoj.
"Ahoj, tak co?"
"Ah..oj..dobrý.." odvětila jsem.
Cesta domů byla rychlá a bezeslov. Blížilo se k páté, to už by matka nemusela spát a mohla by se probuti s pocitem, že něco měla udělat a neudělala to. Dorazili jsme ke dveřím bytu, táta vytáhl svoje velké klíče, na kterých měl klíče snad od všech cel v zemi. Klíče hlasitě zacinkaly a klíč s žlutým označením byl strčen do zámku. Zasekl se. Nešel otočit. Jakto?
"No, to si ta píča dělá už prdel, ne?!" Začalo mi být špatně, začala jsem cítit problém, vše začalo být zlé.

Volno nad cigárkem

8. června 2016 v 11:04 | ✖Scar.☼ |  Zápisník
Jelikož škola a lidi ve škole mi jaksi lezou krkem, rozhodla jsem se zůstat dnes doma. S tatíkem nebyl problém, řekl, že ať si odpočinu, že vypadám vyčerpaně. A sakra, to fakt tak vypadám? To doufám, že to vidí jen můj nejbližší - otec, jinak to snad nikdo nepoznal.
Jo, chodím do školy, mladý maso jsem, jsem ještě mláďátko. Mláďátko ze střední (tak by se mohl jmenovat nějaký film, nevím proč, ale mohl by). Já nevím jestli znáš pocit, že se na tebe otáčí chlapy (tohle je spíš pro slečny), ale za úmyslem opíchat "tu mladou krásnou slečnu, co vypadá na 11 let". Jo, tak s tím se potýkám všude, kam vlezu. Sice mi jakože má být zachvíli osmnáct, mám být dospělá žena s vlastní hlavou a rozumem, ale navenek vypadám jako nevycvičený čokl, který evidentně má rád, když si ho někdo někam uváže. Pánové, pánové, neříkám, že to někdy nepotěší, ale vaše slizský ksichty já už nevystojím, je mi z vás na blití a to upřímě. Ty vaše jazyky, se kterýma si hrajete, když na mě civíte, jsou odporně fialové a vypadají, jak plesnivé, to si myslíte opravdu moc, ne?
Nemohu samozřejmě povídat jen o chlapech, kteří jsou naprosto oškliví, ale i přestohle, tak potkávám naprosté Bohy. Bohy, kterým já nesahám ani po kotníky a radši si jdou po ulici s tou prdelatou děvkou, co dá každému a fotí se ve fitness centru, kde stejně jen oblejzá barmana. Já nevím. Nějak se mi nikdy nelíbily tyhle slečny, ale na druhou stranu, bejt chlapem, tak píchám kde co. (Jako ale abych byl ještě upřímnější, někdy mám náladu, že si ušetřím peníze na prsa a prdel a prostě si to nechám udělat, pak mi ale dojde, že mám panickou hrůzu z toho, že budu mít v těle cizí látku - to už bych se asi fakt zabila - když mám paniku i z toho, že bych měla být někdy těhotná?)

Sedím si tak v posteli, kouřím, piju dobrou kávu co jsem si udělala a myslím na spolužáky, co asi teď při té angličtině dělají. Co bych musela dělat já. Ani nevím, jestli mi pomůže, když skoro celý den budu doma a vlastně nic nedělat, možná se půjdu projít, ale bůh ví. Jo, pomůže mi to, určo! Včera jsem si psala s jedním chlapcem. Neznámým, ale vlastně známým. Je to kamarád jedné mé známé, zjistili jsme, že bydlíme kousek od sebe, a že by byla škoda, kdybychom se nepoznali blíž - chápeš, blíž, jako kámoši, ne sex ty úchyle.

- V okně sedávám,
otvírám ho starým příběhům
tichý je dům
- Usmívám se vzpomínkám


Nějak teď cítím, že jsem šťastná, ale zároveň nějak uplně hniju. Příjde mi, že jsem složená z několika osobností (zasraná schizofrenie). Chvíli mám chuť utéct pryč do přírody a žít tam až do konce, pak chci zase položit svůj život v armádě, kde chci pracovat, poté příjde nálada francouzského umění a architektury a jedu se svýma myšlenkama zase do Paříže, z Francie letím do Japonska mezi fanatické fanoušky hudebních skupin a japonských filmů a herců, nakonec se vrátím zpět do reality, zjistím, že jsem jen obyčejná kráva, která sice umí říkat slovo "chci", ale neumí konat činy. Nebo takhle, snaží se konat, ale nějak to světlo na té cestě chybí. Jak má někdo pracovat, když je tma, to si člověk pak nevidí na ruce. Pak zbývá poslední možnost, jít do té odporné tmy a čekat buď na světlo nebo na nějakýho krypla, kterej mě vrazí kudlu do zad. Jo, to by byla podívaná pro vásy, vy zmetci, co?

Já nějak ani nevím co tyhle poslední články mají znamenat, co mají sdělovat a jaký mají účel. Možná se jen potřebuju nějak vypovídat, a i když to nemá hlavu ani patu, doufám, že se v tom vyznáte. Pokud ne, tak jsem fakt asi blázen.

chci tě, takže pojď ke mě, hned

6. června 2016 v 21:06 | ✖Scar.☼ |  Zápisník
Nemohu si pomoct, ale nějak nevím co chci, kde jsem a kdo jsem. Tohle neví evidentně více z nás, o to je to horší.

V poslední době plavu, topím se, lítám, plavu a opět se topím. Teď je jen otázka, zda se chci utopit, jelikož to nestojí nic, a nebo chci letět, ale to stojí námahu hýbat křídly.
Jakoby nevím jestli chci být tak sexy šťabajzna, po které se ohlédne každý chlap či kluk. Nebo snad chci být holka, která na první pohled vypadá jako trochu holka s přemýšlením fretky na spídu? Pak je tu ještě jedna možnost, prostě být každý den jiná. Což teď jsem, ale nějak mě to vnitřně ubíjí a sama v sobě mám takový bordel, že nevím co jsem. Nějaké popisování své vlastní osobnosti na seznamce by pro mne momentálně bylo absolutně nepřípustné, když nevím po čem toužím (jo, vím, po nehorázně romantickém večeru s osobou, která mi za to stojí. mlčet, kouřit, pít víno a jen poslouchat vzdychání, to chci).

Jak jsem psala ve včerejším článku, nepomáhá mi absolutně nic se vrátit do stavu, kdy si příjdu jak vyfetovaná krysa. Ty šťastné kapičky potu po mě už dlouho nepobíhaly. Cítím se nějak prázdná. Furt mi něco chybí, chybí mi krajina, kde jsem vyrůstala, chybí mi dotek a slova. Místo toho mám každodenní sraní v půl osmé večer, obdenní cvičení, milujícího otce a pár svých kaamrádů. Tak na co si vlastně stěžuju? No, člověk někdy může mít všechno, ale uvnitř je totálně vymletej. Vymletej jak zkurvenej bezďák, který vidí jen světlo na konci toho nekončícího tunelu.

Lol. Kdo si má pamatovat moje bejvalý, i když jich moc nebylo.

Spíš mě děsí, že jsem každého měla na dva týdny a pak čus, běž si strkat svoje péro do pražských kanálů, když už ne do mě. Jako nejsem děvka, nejsem, panebože, nejsem (no, teď to zní tak, že jsem, jebat). Jen nějak jsem nepřišla na chuť toho někoho "mít pro sebe a milovat ho, dávat mu kus sebe a žít pro něj". Jakože argumenty typu "Až se pořádně zamiluješ, tak pro toho člověka uděláš cokoliv" si laskavě strčtedoprdelkysvéděkujimockrát. Jak řikám, nevím jestli pořádně někoho chci, jako chybí mi to, ale.. kurva já už vím co chci.
Chci mého kamaráda, se kterým mám suprový vztah. Vztah, kde děláme vše a není tam zasekaná nějaká love. Teda, dříve jsem dělali, teď se to nějak zaseklo, tak snad to hodím do starých kolejí. To bych se mohla zase trochu psychicky vyrovnat, aby mi nejeblo uplně. Ještě začnu hulit trávu (nikdy jsem nehulila, bojím se toho, příjde mi to jako nějakej had.. ale nic proti huličům, pokud to chutná, tak chutná). / Jen jsem si šla přepnou písničku, vrátím se zpět, abych dopsala článek, přečtu si slovo "chutná" a vzpomenu si na sperma? Tak můj mozek asi už ví co je potřeba.

Doufám, že si tohle přečte někdo z mých známých, aby o mě věděli něco víc. Ono opravdu někdy je dobré věci skrývat. Snad tohle nenajdou, snad tohle nenajde ten kámoš, ještě by mě zahodil do kanálu a udupal.


btw. jinak děkuji jednomu čtenáři minulého článku za pěkný komentář

Zvratky, taková nepovedená polévka

5. června 2016 v 21:25 | ✖Scar.☼ |  Zápisník
Dnes příjdeš domů. Měl si skvělej víkend, co? Šoustal/a si nějakou pěknou slečnu/chlapce. Vlastně ano, on to byl krásný den, až na to, že já už krásné dny neznám. Krásný den je podle mě den, kdy zrovna nepošlu někoho do prdele, něco nerozliju nebo nezačnu bejt jen na vteřinu hnusná na kohokoliv. Si v obraze? Jseš, samozřejmě.
Blití je takový proces na přemýšlení, bliješ, přemýšlíš, nepřemýšlíš, bliješ. Křeč do břicha tě fakt bere a ty si říkáš, co to zase děláš, vole. Odpověď je jednoduchá, bliješ. Ale co bliješ? Nevíš, ani nevíš, nechceš to vědět. Nebo chceš? Blil si to, co si měl zrovna vysrat. Snadné. V ničem nehledej vědu.

Jakože dřív mi stačilo myslet na to, co chci dělat, na místo, kde chci žít a na věci, které chci dělat - polilo mě příjemné teplo po těle. Teď? Žiju - tedy přežívám - ze dne na den ve strachu s tím, že zpozarohu na mě vypadne loutka s kudlou, která mi vydloube oči a já neuvidím toho hazjla, který tohle celé divadlo zařídil. Už se zužuje okruh věcí a lidí, kteří mě dokážou dostat do stavu, kdy vypádám, že jsem plná energie a štěstí. Nedávno mi to opět dalo návrat k anime a celkově Japonsku, ale i to slábne. K psychiatrovi se mi nechce, nemám na to, utrácím za jiné - nepotřebné - záležitosti. Vlastně jsem na vše opět zůstala sama, musím se z toho sama zase vyhrabat. Ale jak se mám vyhrabat z citových ran, které mi někdo vytřískal do mého ledového srdce? Nejradši bych si strčila ponožky do uší a smála se na všechny, že mi je fajn, abych nemusel nic s nikým řešit. Ale vždyť tohle vlastně dělám, jen bez těch ponožek.
Jakože asi věc, která mi fakticky kurva chybí, je sex.
Bůhví kdy já s někým spala, možná tak ve snu s mým idolem. A ani to nestálo za nic, nějak jsem si v tom snu připadala jako já ten chlap, co píchá (ehm, pardon).
Ale tak zase semnou je to v realitě těžké, neukážu se každému chlapovi, či klukovi, prostě bych si to nejradši udělala sama, kdyby mi přitom nebylo tak trapně. Já bych si vystačila na celej život sama, ale pravda je, chlap a chlapské ruce je prostě jiná pohádka s krásným koncem.

No, snad najdu cestu zpět do normálního světa, když už ležím v pekle. Ono ale v tom pekle je taky dobře, v rámci možností. Když si člověk zvykne na svoje psychické výlevy a dokáže si užít ten brek, je to peklo možná lepší než cenit neustále zuby na všechny. Mě pak z toho bolí tváře, mimochodem. Tak já si jdu odpatlat řasenku z těch očí a jdu chrupkat a užívat si svět, kde můžu píchat s kýmkoliv a nevadí mi to.

sex, tongue, and lips image

Scar.