Podloženo realitou / 1

8. června 2016 v 21:51 | Scar. |  Příběhy
Bylo odpoledne a já už čekala na mámu. Byly 4 hodiny odpoledne a já seděla jako jediné dítě v družině na laviččce a čekala až si pro mne dojde máma. Nikdo nikde. Jen učitelka, která se rozplývala nad fotografií mladého chlapa v časopisu - vždy se na mě lítostivě usmála, ale při pohledu do časopisu se lítostivý úsměv změnil ve spokojený úsměv. Bylo ticho. Stále nikdo nikde. Opět mě tu nechala, opět na mě zapomněla, opět bude problém.
Vychovatelku to přestalo bavit, a tak se sebrala a zavolala tátovi - už z principu nevolala matce, jelikož věděla co to je za zrůdu.
"Halo?" ozvalo se.
"No dobrý den, tady školní družina, bohužel si pro vaši dceru vaše manželka nepřišla. Máme čekat na vás?"
"No.. dobře, jedu tam."
Rozhovor byl vždy krátký, táta nikdy neměl čas na blbé řeči okolo. Pracoval u policie, takže bylo obtížné říct šéfovi, že "moje manželka je kráva, která neumí zvednout prdel, jít za roh a vyzvednout svoje dítě z družiny." I přesto, můj otec prostě přišel. Během půl hodiny slyším zvonek, seberu tašku, obuju se a pomalým krokem se blížím ke dveřím a v duši doufám, že msi najednou máma nevzpomněla a nepřišla dřív než táta. Ne, moje obavy se nevyplnily, ale v krku mi stejně ležel knedlík, přes který jsem tátovi neřekla ani ahoj.
"Ahoj, tak co?"
"Ah..oj..dobrý.." odvětila jsem.
Cesta domů byla rychlá a bezeslov. Blížilo se k páté, to už by matka nemusela spát a mohla by se probuti s pocitem, že něco měla udělat a neudělala to. Dorazili jsme ke dveřím bytu, táta vytáhl svoje velké klíče, na kterých měl klíče snad od všech cel v zemi. Klíče hlasitě zacinkaly a klíč s žlutým označením byl strčen do zámku. Zasekl se. Nešel otočit. Jakto?
"No, to si ta píča dělá už prdel, ne?!" Začalo mi být špatně, začala jsem cítit problém, vše začalo být zlé.


Táta se snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo. Během dne si toho musel už zase prošlapat a teď tu bude řešit nějaký klíče. Když jsem byla malá, nechápala jsem, že matka z druhé strany nechala klíč v zámku, takže my neměli možnost se dovnitř dostat, teď už to vím.
Otec začal nejdříve klepat na dveře, už byl v klidu. Nic, žádná odezva, ani sebemenší náznak pohybu za dveřma. Takto učinil asi třikrát, stále nic, ruply mu nervy a začal mlátit do dveří a řvát. Odezva žádná - jen sousedi otevřeli, co se to prokristapána na té chodbě děje. Seděla jsem na schodech, se velkou aktovkou plnou zbytečných papírů na matematiku, češtinu a přírodovědu. Po zhruba patnácti minutách se dveře pomalu otevřely a za nima stála moje matka. Vlasy měla jak hnízdo pro ptáky, místo obličeje zřejmě bowlingovou kouli a na sobě tátovo potrhané triko. Vypadala rozespale.
"Co vyvádíš, ty idiote?!" Začala nemilosrdně řvát na mého tátu. Táta už neměl slov, odstrčil jí a vešel dovnitř, já za ním. Díry z bowlingové koule na mě zíraly a já začala cítit, že můj žaludek se rozhoduje zda nám ukáže co jsem za celý den jedla.

"Proč ti tady hoří pánev? Ty si opět chrápala, zapomněla na svojí vlastní dceru a ještě by si tu chcípla společně s mým bytem! To tady dělám, tyvole, zachraňuji život tobě a zachraňuji naší dceru!"
"Jo, jasně, pan hrdina nám přišel a bude tu rozhazovat ručičkama." Matka se ironicky pousmála, zkřížila ruce na prsou a opřela se o linku. Vždy, když byla v pozici "strašně inteligentní matky", tak jakoby "vcucla tváře" a jen civěla. To dělala velice ráda a skoro furt. Žaludek ve mě už skákal jak na trampolíně a já nevěděla zda mám brečet, nebo zvracet. Rozhodla jsem se pro brek. Nekřičela jsem, jen jsem stála a koukala na totální trosku a na velkého chlapa. Nepřipadali mi jako rodiče, ale jako dvě cizí osoby. Dnešek se opravdu nevyvedl. Nevyvedl se už poněkolikáté a ještě se tisíckrát nevyvede. Situace, že nás matka nepustí do bytu se opakovala ještě tak třicetkrát.


btw. Tak jsem se konečně rozhodla, že začnu svojí první povídku. Tak snad tě zaujme a budeš jí rád/a číst.
Možná se vám bude zdát tenhle díl odfláklý nebo krátký. Naprosto to vypadá, že nemám slovní zásobu (ok, nemám no:D), ale slibuji, že další díly budou propracovanější. Ano ano, měl by být už i tenhle, ale já tuhle cituaci neumím popsat jinak, než rychle, chaoticky a sprostě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keeble Keeble | Web | 8. června 2016 v 22:50 | Reagovat

Tvůj, cituji "rychlý, chaotický a sprostý", popis situace se mi líbí ;)

2 stuprum stuprum | Web | 9. června 2016 v 1:07 | Reagovat

Jako bys to zažila. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama